Oční kontakt

Vědci vrhli nové světlo na to, proč je pro autisty často obtížné navázat oční kontakt. Výzkum ukázal, že vyhýbání se očnímu kontaktu je způsob, jak snížit nepříjemný pocit způsobený nadměrnou stimulací v určité části mozku, a není jen projevem sociální a osobní lhostejnosti nebo neschopnosti „číst druhé“.‘

Zjištění vycházejí z použití funkční magnetické rezonance (f MRI), která ukazuje rozdíly v mozkových drahách lidí s postižením spektra ve srovnání s typicky se vyvíjejícími jedinci.

Vědecké objevy tohoto druhu zpochybňují předpoklady, které můžeme mít, když se setkáváme s chováním, které je považováno za sociálně nevhodné nebo zvláštní. Tyto předpoklady však také vycházejí z našich vlastních kulturních očekávání, co je „normální“ chování. V západních kulturách se používání očního kontaktu po většinu času očekává a jeho nedostatek se připisuje stydlivosti, nedostatku zájmu, pozornosti nebo prosté nezdvořilosti.

„Podívej se na mě, když na tebe mluvím“ může být běžně používaný pokyn v západním školním prostředí, ale v Číně nebo Japonsku by bylo považováno za neuctivé, kdyby student navázal oční kontakt s vyučujícím. Intenzivní oční kontakt signalizuje agresi v některých afrických kulturách a mezi blízkovýchodními společnostmi je používání očního kontaktu méně vhodné a řídí se přísnými genderovými pravidly.

Co bychom tedy měli dělat, abychom pomohli zlepšit naši komunikaci s někým, kdo se nachází na spektru? Zpráva v americkém vědeckém časopise naznačuje, že nutit děti s autismem, aby se někomu dívaly do očí, v nich může vyvolat velkou úzkost. Existuje také mnoho zaznamenaných příkladů od lidí se spektrem, kteří uvádějí pocity intenzivního nepohodlí, úzkosti a zmatku při navazování očního kontaktu:

„pálí to“

„lidé nechápou, jak nesnesitelně těžké je pro mě dívat se na člověka“

„je mi to nepříjemné… Dívám se na jejich obočí nebo nos nebo uši, velmi se soustředím a nedívám se jim přímo do očí.“

Měli bychom tedy oční kontakt podporovat, nebo ne? Tato konkrétní studie naznačuje, že jako vždy se jedná o složitou otázku, protože všichni lidé se spektrem jsou jedinečné osobnosti a potřebují pochopení pro své jedinečné osobnosti a profily. Jinými slovy, neexistuje jedno univerzální řešení – zjistěte, co funguje a co nefunguje pro osobu, se kterou žijete, pracujete vedle ní nebo o kterou pečujete.

Tady je shrnutí některých navrhovaných přístupů, jak pomoci těm, pro které je oční kontakt obtížný, neužitečný nebo hluboce nepříjemný:

Nejdříve zjistěte, co oční kontakt pro danou osobu znamená – zda jí pomáhá, nebo jí ztěžuje pozornost a komunikaci. Pokud je mu nepříjemný, ukažte mu jiné způsoby, jak projevit svůj zájem:

  • Zůstat v konverzační vzdálenosti, místo abyste se vzdalovali
  • Používat fráze jako „ano“ nebo „hmm hmm“, když se druhá osoba odmlčí
  • Sdělit někomu „poslouchám“
  • Pochválit snahu o navázání byť jen letmého očního kontaktu: „Líbí se mi, jak se na mě díváte“
  • .

  • Hovořit o jejich zvláštních zájmech, abyste podpořili oční kontakt
  • Používat vizuální opory na podporu komunikace a porozumění

Existuje mnoho různých přístupů, včetně využití profesionálních terapeutů, kteří pomáhají lidem se spektrem překonat obtíže při zvládání očního kontaktu, sociální komunikaci, porozumění a interakci. Skupina Autism Group se vedle mnoha uznávaných a respektovaných odborníků na autismus zasazuje také o pochopení, přijetí a podporu těchto jedinečných jedinců.

„A teď už vím, že je pro mě naprosto přirozené nedívat se na někoho, když mluvím. Těm z nás s Aspergerovým syndromem to prostě není příjemné. Vlastně ani moc nechápu, proč se považuje za normální dívat se někomu do očí,“ John Elder Robison z knihy Umění autismu

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.