Podnikatel stál u mola malé pobřežní mexické vesnice, když u něj zakotvila malá loď s jedním rybářem. Uvnitř malého člunu bylo několik velkých tuňáků žlutoploutvých.
Podnikatel pochválil Mexičana za kvalitu jeho ryb a zeptal se, jak dlouho trvalo jejich ulovení. Mexičan odpověděl: „Jen chvilku.“
Podnikatel se ho pak zeptal, proč nezůstal na moři déle a neulovil více ryb? Mexičan odpověděl: „Mám jich dost, abych zajistil okamžité potřeby své rodiny“. Podnikatel se pak zeptal: „Ale co děláte se zbytkem svého času?“
Mexický rybář odpověděl: „Dlouho spím, trochu rybařím, hraji si s dětmi, dělám siestu se svou ženou Marií, každý večer se procházím do vesnice, kde popíjím víno a hraji na kytaru se svými amigos; mám plný a rušný život, seňore.“
Podnikatel se vysmál: „Jsem MBA z Harvardu a mohl bych vám pomoci. Měl byste trávit víc času rybařením a za výtěžek si koupit větší loď. Za výtěžek z větší lodi byste si mohl koupit několik lodí; nakonec byste měl flotilu rybářských lodí.
Místo toho, abyste své úlovky prodával prostředníkovi, prodával byste je přímo zpracovateli a nakonec byste si otevřel vlastní konzervárnu. Měli byste kontrolu nad produktem, zpracováním a distribucí. Musel bys opustit tuto malou pobřežní rybářskou vesnici a přestěhovat se do Mexico City, pak do Los Angeles a nakonec do New Yorku, kde bys vedl svůj expandující podnik.“
Mexický rybář se zeptal: „Ale seňore, jak dlouho to všechno bude trvat?“ „Ano,“ odpověděl. Na to podnikatel odpověděl: „15 až 20 let.“ „Ale co potom, seňore?“
Podnikatel se zasmál a řekl: „To je na tom to nejlepší! Až by nastal ten správný čas, vyhlásil byste IPO, prodal byste akcie své společnosti veřejnosti a velmi byste zbohatl. Vydělal byste miliony.“
„Miliony, seňore? A co potom?“ Podnikatel řekl: „Pak byste odešel do důchodu. Přestěhoval byste se do malé pobřežní rybářské vesnice, kde byste dlouho spal, trochu rybařil, hrál si s dětmi, dělal siestu se svou ženou, večer se procházel po vesnici, kde byste mohl popíjet víno a hrát na kytaru se svými amigos.“
Rybář, stále se usmívající, vzhlédl a řekl: „Není to to, co právě teď dělám?“
Autor – neznámý
Můj kousek…
Je to všechno otázka perspektivy, že? Můj pohled je jiný než tvůj a každý jiný by měl být respektován a přijímán. Bohužel se tak děje jen zřídka. Vnucování mého přesvědčení tobě nebo naopak toho, co je nebo není „správné“, je to, kde začínají problémy.
Domácí úkol: V přijetí cizího pohledu na svět nebo úhlu pohledu na situaci je síla. V NEvnucování svého pohledu je další bonusová síla. Zkuste to při příštím rozhovoru.