Je Pokémon zlý?

Člověk by řekl, že vlastnit kus fenoménu Pokémon je jako mít licenci na tisk peněz. Ale už samotný fakt, že se společnost Warner Bros. chystala vydat film „Pokemon: První film“ 10. listopadu nebyla automatickým důvodem k jásotu ve studiu. Pokémoni jsou dětská záležitost a dětské věci mohou jít do háje jen tak. K tomu si připočtěte fakt, že šum kolem tohoto dabovaného, animovaného japonského importu je tak špatný, jak jen šum může být. Je vám jasné, proč byli šéfové Warnerů nervózní.

Poslední pondělní ráno vyhlásil losangeleský diskžokej telefonickou soutěž o lístky na premiéru filmu. Najednou ústředna Warnerů přijímala 70 000 hovorů za minutu. Zpráva se dostala k posluchačům:

Na jak dlouho, to nikdo neví. Ale jako mnoho jiných monster vyvolává ve svém okolí určitou míru strachu a paniky. Hráči na dětských hřištích jsou jimi stejně zuřivě posedlí jako loni, kdy se tato mánie objevila poprvé. Školy ji zakazují, rodiče se obávají návykového chování. A většina pozorovatelů Pokémonů jednoduše říká, že něco takového ještě neviděla. „V historii hračkářského průmyslu nikdy neexistoval tak globální, tak multimediální, tak rychlý a tak dlouhotrvající hit jako Pokémon,“ říká analytik hračkářského průmyslu Sean McGowan a dodává, že ani on, ani nikdo jiný jasně nechápe proč. Víme však, že čistě podle čísel je to největší hit, jaký kdy kdo viděl. Pokémoni, které vytvořila společnost Nintendo, se ve Spojených státech objevili v roce 1998 jako televizní pořad a videohry. Od té doby se tento pořad stal jedničkou mezi dětskými pořady v televizi a společnost Nintendo prodala 7 milionů her – 5,5 milionu za posledních šest měsíců; pět nejprodávanějších videoher je právě pět her s Pokémony. Nintendo odhaduje celkovou maloobchodní hodnotu her, televizního pořadu, hraček a karet Pokémon na 1 miliardu dolarů v této zemi a 7 miliard dolarů po celém světě.

Srdcem fenoménu Pokémon jsou však obchodní karty. Karetní hru představila loni v lednu společnost Wizards of the Coast, která tvrdí, že prodala více než 2 miliony startovních sad za 10 dolarů. Nikdo neví, kolik dalších dětí nehraje složitou hru s různými body mezi kartami, ale karty pouze sbírá. Téměř všichni se shodují na tom, že právě sběratelství je hnacím motorem celého šílenství, kdy děti shánějí extrémně vzácné karty na vysoké úrovni. Ne všechny děti sledují televizní pořad nebo hrají videohry. Ale většina dětí, které se o Pokémony zajímají, sbírá kartičky – dokonce i děti, které hru nehrají, lze vidět, jak nosí kroužkové pořadače naplněné úhledně složenými obrázky Gengara, Bulbasaura a Pidgeye. Právě tyto kartičky byly zakázány ve školách po celé zemi. Karty jsou příčinou hádek a slz, když se obchod nepovede. Těžko sehnatelné karty stojí na černém trhu s pokémony od 100 do 400 dolarů.

Zakázání karet na školách je nyní spíše pravidlem než výjimkou. Ředitelé a učitelé říkají, že karty byly nesnesitelným obtěžováním. „Snažili jsme se to dětem umožnit, snažili jsme se být vstřícní,“ řekla Jan Gardinerová, ředitelka Episkopální školy svatého Jakuba v Los Angeles, „ale děti si karty skutečně kradly navzájem. Byly do toho obchodování tak zabrané, že to po přestávce pokračovalo ve třídě, kde to učitelé museli rozhodovat.“ Někteří kritici si stěžují, že Pokémoni vnášejí do škol ošklivé třídní problémy, kdy se ti, co mají, vytahují svou kupní silou nad těmi, co nemají.

Rodiče jsou ještě rozpolcenější. Jedna matka přirovnala obchodní karty k drogám: „Dáte jim první dávku a oni chtějí další.“ A před dvěma měsíci v San Diegu podali dva rodiče žalobu na společnost Nintendo s tím, že sbírání karet a obchodování s nimi představuje nelegální hazard. Stejně tak je ale mnoho rodičů, kteří hlásají evangelium Pokémonů. Mitchell Garner z Ann Arbor, bývalý okresní prokurátor, jehož osmiletá dcera Kasia vlastní více než 200 karet Pokémonů, nevidí nic špatného na způsobu obchodování, který děti při výměně karet používají. Garner, sám vášnivý sběratel mincí a baseballových kartiček, říká, že se to podobá jednání, které probíhá, když obžalovaný souhlasí s přiznáním viny výměnou za snížení trestu. Pokémon tak zřejmě trénuje budoucí právníky.

Nebo obchodníky s akciemi. Jeden sedmiletý kluk říká: „Dostávám lepší karty Pokémonů, když jsou ostatní kamarádi hloupí“. Nebo čtyřleté dítě, které dokáže chrastit jmény 150 postaviček Pokémonů, ale stále nemá úplně jasno ve dnech v týdnu. Daleko častější jsou však příběhy o téměř podivné spolupráci mezi sourozenci a kamarády. „Sběratelství je rodinná záležitost,“ říká Bonnie Calandra, 41letá matka tří dětí z kalifornského Oaklandu. Rodina přiznává, že zpočátku mezi dětmi docházelo k hádkám: „Ale teď spolupracujeme jako tým,“ říká její devítiletý syn Troy. Tým zjišťuje ceny karet na internetu, sdružuje peníze na nákup posilovacích sad v místním obchodě a jako většina Pokemaniaků pečlivě ukládá každou kartu do plastového pořadače, kde jsou karty chráněny, ale hraje se s nimi jen zřídka. A když jejich osmiletá sestra Audrey přišla při výměně o cennou kartu, její bratři zuřili. „Prostě jsme nechtěli, aby naši sestru někdo zneužíval,“ říká třináctiletý Nick.

Většina autorit a nemálo dětí se shoduje na tom, že dokud Pokémoni nechodí do školy, není to žádný problém. „Karty nejsou nic nového,“ tvrdí Pamela Abramsová, redaktorka časopisu Child a matka dvou chlapců, 5 a 12 let. „Poskytují dětem způsob, jak číst, třídit a vyměňovat. Při vytváření sbírky je třeba hodně analytického myšlení. Děti ve věku 6 až 9 let opravdu rády třídí. Myslím, že je opravdu výhodné nechat děti, aby se něčemu věnovaly. Myslím, že kartičky podporují čtení. Pokud chtějí číst krabice od cereálií, časopisy, komiksy nebo karty, je to skvělé.“

V každém případě skuteční odborníci, tedy rodiče, začínají tušit, že celá věc je na spadnutí. A jak to vlastně vědí? „Já to vím,“ říká Nancy Seidová z Los Angeles, matka dvou dětí, „protože se do toho začínám dostávat.“

„Vím to,“ říká Nancy Seidová z Los Angeles, matka dvou dětí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.