Co je to dhamma?

Přejít na: S. N. Goenka

(Sanskrtské slovo Dharma (které se v jazyce páli píše Dhamma) původně znamenalo „zákon přírody“ nebo „pravda“. V dnešní Indii bohužel toto slovo ztratilo svůj původní význam a mylně se používá pro označení „sekty“ nebo „sektářství“. Na základě tohoto tématu Góenkaji v následujícím pojednání vysvětluje, že meditace Vipassana učí, jak žít život v čisté Dharmě – život plný míru, harmonie a dobré vůle k ostatním)

Co je to Dharma? V posledních 1500 až 2000 letech Indie ke svému velkému neštěstí ztratila pravý význam slova „dharma“. Jak by vskutku bylo možné žít podle jejích zásad, když se ztratil její vlastní význam! Aby toho nebylo málo, přidalo se k ní mnoho druhů opor, dalo by se říci berliček. Různá společenství si vytvořila vlastní dharmu; tak vznikla buddhistická dharma, džinistická dharma, hinduistická dharma, křesťanská dharma atd.

Tyto sektářské termíny byly berličkami, které byly k dharmě připojeny, ačkoli ona žádnou oporu nepotřebuje. Ona sama oporu poskytuje. Když se však tyto berličky objeví, získají přednost a stanou se prominentními, zatímco Dharma ustupuje do pozadí, není vidět. K naší velké smůle se to stalo.

Ve staré Indii znamenala Dharma to, co se vstřebává, čím se žije – dhāretīti dhammam. To, co v daném okamžiku vyvstane na povrchu mysli, bylo považováno za dharmu mysli. Co jiného mysl vstřebává než svou vlastní přirozenost, své vlastní vlastnosti, to je její „dharma“. Dharma znamenala vlastnosti, povahu určitého prvku. Dharma se v tehdejším jazyce nazývala také rit, což znamenalo zákon přírody. Například přirozeností či vlastností ohně je pálit a spalovat každého, kdo s ním přijde do styku. Přirozeností či vlastností ledu je chladit a ochlazovat každého, kdo s ním přijde do styku.

DHARMA JAKO ZÁKON PŘÍRODY

Říkáme také, že zákonem přírody je, že všechny bytosti čeká smrt, nemoc a stáří. Jinými slovy, zákonem přírody byla Dharma. Prozkoumejme, jaká je přirozenost mysli. Cokoli se v tuto chvíli objevilo v mé mysli: například hněv, nepřátelství, žárlivost nebo arogance. To jsou negativity, které mohou čas od času vzniknout, a jako takové byly nazvány přirozeností mysli, tedy zákonem, Dharmou mysli. Dávní velcí badatelé – rišiové, mudrci, světci, guruové, arahanti, buddhové dlouho a usilovně hledali, co je Dharma neboli přirozenost mysli.

Jakékoli poskvrnění, jakákoli negativita hněvu, žárlivosti nebo arogance, když se objeví, má za následek obrovský žár a rozrušení uvnitř. Taková je její povaha. Je to nevyhnutelné. Pokud v nás vznikl hněv, pak pokaždé jako nevyhnutelný důsledek následuje další část přirozenosti, rozrušení. Tato znečištění vznikají vždy ve spojení s rozrušením. Tomu se říkalo sahadžat – což znamená společně; toto neštěstí pokaždé vzniká spolu se svým vlastním důsledkem, svým vlastním účinkem.

Pochopme to lépe – když se do nádoby vloží žhavé uhlíky, ty spálí nádobu dříve, než zahřejí vnější prostředí. Každý, kdo se k němu přiblíží, pocítí žár. Podobně když někdo uchovává v nádobě led, nejdříve ochladí nádobu a teprve potom vnější prostředí. To je neměnný zákon přírody.

Podobně jako oheň, když se člověk rozzlobí, stane se nejprve obětí svého vlastního hněvu, než začne šířit vibrace rozrušení a tepla v okolí. Všichni, kdo s takovou osobou přijdou do styku, pocítí rozrušení. To je projev či povaha mysli přebývající v nevědomosti, která se projevuje. Jakmile se člověk vzdálí od žhavého uhlí, žár ustoupí.

Dávní mudrci, jak již bylo zmíněno, si uvědomili hlubokou pravdu, že když se objeví jakákoli poskvrna, jako je žárlivost, hněv, arogance atd. pak je nevyhnutelně spálí. Pokud do svých mentálních nádob vloží žhavé uhlíky, pak výsledkem nemůže být nic jiného než žár a rozčilení. V takových chvílích se tak chovali v nevědomosti, aniž by si uvědomovali neměnný zákon přírody; nikdo by si totiž při své správné mysli nepřál vyvolávat žhavé rozrušení.“

Dítě ve své nevědomosti neví, že oheň pálí, a přikládá ruku na žhavé uhlíky. Polekaně stáhne ruku zpět. Ze zvědavosti znovu položí ruku na oheň a pak ji stáhne zpět, když začne hořet. To se může několikrát opakovat, až si nakonec uvědomí, že to je oheň, že hoří a že by se ho nemělo dotýkat.

Dítě to pochopí. Ale co uděláme my? Stále do sebe sypeme další a další žhavé uhlíky, pálíme sebe i ostatní. Naprostá nevědomost! Když se objeví hněv, žárlivost, averze, arogance nebo nějaké podobné poskvrnění, stále se v nás množí a naplňuje nás myšlenkami na událost nebo osobu, která se na jejím vzniku podílela. Ospravedlňujeme si to slovy: ‚Stalo se to a to, co mě rozzlobilo, takže to nebyla moje vina. Je přirozené, že jsem se rozzlobil.

Vskutku přirozené! Zlobíte se na někoho nebo na nějakou událost, která vám bránila v dosažení vytouženého cíle. Možná, ale faktem také je, že pálíš sám sebe. Neviděl jsi žár ve svém nitru. Mysl se dívá pouze ven.

Na druhou stranu, pokud místo žhavých uhlíků vložíte do nádoby chladný led, pak to povede k uklidňujícímu, uklidňujícímu chladu, protože led se bude také řídit svou vlastní přirozeností chladit. Atributy mysli, které nesou ochlazující vlastnosti, jsou laskavost, soucit a radost ze štěstí druhého. Všechny dobré návyky mají nedílnou povahu předávání chladivého klidu sobě i ostatním v okolí.

Věda či technika pohledu do nitra se ve staré Indii nazývala vipassana. Ačkoli je třeba si uvědomovat vnější realitu, pozorování nitra bylo právem považováno za životně důležité pro duševní rozvoj člověka; pozorování reakcí, které v něm vznikají v důsledku určitých událostí, je jedním z nejdůležitějších aspektů vědomí. V den, kdy tuto pravdu skutečně uvidíme, začneme chápat čistou Dharmu bez jakýchkoli berliček.

„Kdykoli ve své mysli vytvářím nečistoty, nevyhnutelně to vede k rozrušení“; člověk začíná chápat tuto absolutní pravdu. Po několikerém opakovaném pozorování tohoto jevu se člověk také naučí pozorovat tuto skutečnost objektivně. Což znamená, že zpočátku člověk pozoruje událost nebo události, které se odehrávají vně, a vidí v nich příčinu svého hněvu, žárlivosti, nepřátelství atd. Když na cestě dozraje, odpoutá se od událostí a zaměří pozornost na to, co se děje uvnitř, když se rozzlobí. Začne vidět, že v takových situacích hoří rozčilením a neštěstím. Když pokračuje v pozorování svého nitra a chápe tuto základní skutečnost Dharmy, jeho povaha a chování se začnou měnit. Prorůstá hlouběji do Dharmy.

Učí se také, že nechat se zmítat nečistotami není Dharma. Poznává také, že probuzení prospěšných vlastností, jako je soucit, laskavost a radost z radosti druhých, je Dharma, neboť při vytváření těchto vlastností zakouší klid a mír.

dhāretīti dhammam – Dharma je to, co je prožíváno a vstřebáváno. Když ji člověk pozná na zkušenostní úrovni, stává se skutečněDharmou. Člověk dobře ví, že pokud žije s ohněm, určitě shoří, a naopak, pokud žije s ledem, zůstane chladný. Na tomto jevu nemůže nic změnit. To je rit, univerzální zákon, který řídí všechny bez výjimky; nerozlišuje mezi lidmi patřícími k různým sektám a komunitám, ať už jsou hinduisté, muslimové nebo z jakékoli jiné komunity.

V den, kdy rozpoznáme tento univerzální aspekt Dharmy, v ten den lidstvo učiní kvantový skok v lidském vývoji.

Pokud člověk na tuto univerzální pravdu zapomene a vytrvale věnuje nepatřičnou pozornost vnějším obřadům a rituálům, pak se práce na sebevýchově zpomalí, nebo se dokonce od Dharmy ještě více vzdálí.

Různé sekty a společenství mají své vlastní obřady a rituály, svůj způsob oblékání, svou životní filozofii a příslušné společenské zvyky, kterými se řídí jejich život. Na tom není nic špatného, ale tyto společenské rituály a zvyklosti nejsou Dharma! Když člověk investuje veškerý svůj čas do obřadů a rituálů, může si namlouvat, že je velmi dharmický, ale když pronikne hlouběji do svého nitra, pak může vidět skutečnost, jak daleko se vzdálil od Dharmy, od moudrosti a poznání – vytváří nečistoty, rozčiluje se, škodí sám sobě a ruší klid druhých.

Dharma je, jak již bylo řečeno, univerzální a má jen jedno měřítko, podle něhož lze kontrolovat, zda člověk roste na stezce; tím je zjištění, zda ubývá znečištění. To je jednoduché a jediné měřítko, kterým lze Dharmu měřit. Pak je jedno, k jaké kastě, sektě či třídě člověk patří, jakmile pochopí pravou a univerzální povahu Dharmy.

Být sobecký v pravém slova smyslu

Pravá Dharma nás učí být sobecký v pravém slova smyslu. Člověk se učí sledovat sám sebe ve všech situacích, v každém okamžiku; sledovat, co v daném okamžiku vyvstalo na mysli a jak ho to ovlivnilo. Skutečně sobecký člověk chápe, v čem spočívá jeho nejlepší blaho, a podle toho pracuje. Takové „sobectví“ nemá nic společného se sobectvím, jak je běžně chápáno, kdy člověk může podvádět a lhát, aby ochránil své zájmy. Může se zdát, že si sobectvím v těchto chvílích prospívá, ale ve skutečnosti pracuje proti svým zájmům, protože si podváděním a lhaním škodí. Skutečně sobecký člověk pracuje na svém nejlepším prospěchu tím, že roste v Dharmě.

Pokud v něm rostou ctnosti laskavosti, soucitu a dobré vůle ke všem, pak skutečně pečuje o své „sobecké“ zájmy. Jestliže však v něm převládají negativní hodnoty, pak škodí svým sobeckým zájmům a jde proti Dharmě.

Pochopení na intelektuální úrovni nikdy nestačí. Proto duchovně vyspělí světci této země nabádali ostatní, aby chránili své zájmy a viděli pravdu, skutečnost v sobě. Dokud se člověk nenaučí nahlížet dovnitř, jakékoliv zkušenosti, které může získat ve vnějším světě, se neukážou jako smysluplné. Když se člověk naučí zkoumat své nitro a vidět, pak objeví skutečný klenot, naučí se žít život tak, jak má být žit, a smysluplně se obohatí. Když pak žije v klidu a radosti, lze říci, že se naučil umění žít.

Kdo by to nechtěl? Kdo vskutku chce shořet v pekelném ohni poskvrny? To samozřejmě nikdo nechce, ale z pouhé síly zvyku se člověk vytrvale oddává činům, které činí nešťastným jeho i ostatní kolem něj. Když však obrátí svou mysl dovnitř a začne nahlížet do svého nitra, uvědomí si marnost toho, že žije v úzkosti a rozrušení a činí sebe i ostatní nešťastnými.

Neustálým reagováním s odporem vůči nechtěnému a touhou po chtěném však ke změně nedojde pouhými rozmluvami, neboť návyky jsou hluboce zakořeněné, protože jsme se stali otroky svých tužeb. Změna musí přijít zevnitř. Co pro to člověk udělá?

Dávní rišiové byli hledači, kteří zkoumali význam rit neboli zákona přírody, zákona, jímž se řídí celý tento vesmír. Nehledali intelektuálně, navenek; pátrali uvnitř a hledali odpovědi.

Jedním ze způsobů, na který přišli, bylo, že kdykoli se objeví nechuť nebo pocit hněvu, měl by člověk přesunout svou pozornost na něco jiného; začít pít sklenici vody nebo začít počítat 1-2-3-4. Přesun pozornosti se samozřejmě ukázal jako užitečný pro to, aby se člověk cítil lépe. Dokonce i to, že člověk začal zpívat jméno svých oblíbených bohů, bohyň nebo svého gurua, zmírnilo hněv nebo negativitu, která se mohla objevit.

Nejlepším způsobem, jak se očistit od poskvrn, však bylo pochopit základní zákon, že pokud poskvrníte svou mysl, příroda vás jistě potrestá, a to bez prodlení. A naopak, očistíte-li mysl ctnostnými myšlenkami a skutky, odměna bude bez prodlení následovat také. Reakce přírody nemá absolutně žádné zpoždění, je jen ozvěnou vlastních myšlenek a činů.

Jako občan národa, ať už žijeme v jakémkoli státě, se řídíme jeho zákony. Pokud je nějaký zákon porušen, trest, který bude pravděpodobně následovat, může kvůli právním průtahům trvat delší dobu. Někdo může dokonce vyváznout bez trestu a nemusí nést následky kvůli nějaké právní chybě. Ale zákon přírody neboli Dharma nemá žádné výjimky a nikdy žádné průtahy. Za poskvrnu v myšlení a jednání automaticky a okamžitě následuje rozrušení a úzkost, stejně jako za dobrý skutek nebo dobrou myšlenku okamžitě následuje odměna v podobě klidu a radosti, která nevyhnutelně následuje. Jakmile to člověk začne chápat na zkušenostní úrovni, začne se jeho povaha a chování měnit k lepšímu.

Nikdo nikdy nechce žít v utrpení, ale člověk nevědomky znovu a znovu vytváří negativa a rozčiluje se. I když mysl nečinně bloudí, vznikají nějaká poskvrnění, a tím se přilévá olej do hořícího ohně v nitru. Proč k tomu dochází?

Poslouchat slova moudrosti, ale nenásledovat je činy, je marné cvičení. I já jsem prováděl rituály a strávil roky nasloucháním rozpravám. Ty mohou poněkud pomoci probudit moudrost, ale jen nakrátko. Když například zemře někdo blízký a drahý a je zpopelněn, vždy se v nás objeví okamžik hluboké moudrosti: „Ach, i já jednou skončím takhle na hořící hranici a nic mě nebude provázet, tak k čemu jsou tyhle bezduché světské snahy? Proč se upínat k tomuto ‚já‘ a k tomuto ‚mému‘, proč rozvíjet pýchu?“. Tomu se říká „hřbitovní moudrost“, která má jen dočasný dopad na povrch mysli. Jakmile člověk vystoupí z hřbitova, převezme vládu náš svět se vší svou připoutaností ke „mně“ a „mému“.

Zkušenost moje i tisíců dalších je také taková, že ti, kdo sem přicházejí za pouhou intelektuální analýzou a pochopením, se vracejí s prázdnýma rukama. Někdo může uvažovat: „Ach, to, co se říká, je tak pravdivé! Neměl bych si poskvrňovat mysl negativními myšlenkami, protože mě to jen činí nešťastným. Místo toho bych měl vytvářet dobrou vůli, která přispěje ke štěstí mému i druhých.“ Tento účinek na posluchače se ztrácí, protože nenásleduje žádný čin, který by změnil starý vzorec chování mysli.

Občas se můžeme ponořit do bhadžanů (náboženských písní), džáp (zpěvů) nebo jiných náboženských rituálů, které nám přinášejí klid a na chvíli se cítíme dobře. Ale i tento pocit je krátkodobý.

ÚROVNĚ MYSLI

V dávných dobách se povrchová úroveň mysli nazývala parita citta, což znamená malá část mysli. To, zda tato část mysli vytváří pozitivní nebo negativní myšlenky, není podstatné, protože zpráva, kterou dáváme své mysli na této úrovni, sotva proniká do hlubší mentální úrovně, pokud vůbec. Právě ve vnitřní části mysli, ve větší části mysli, v podvědomí, převládá stejný starý vzorec nevědomosti a temnoty. Nepříjemný zážitek okamžitě vyústí v reakci averze a negativity. A příjemný zážitek okamžitě vyvolá reakci touhy a připoutanosti. Taková je její povaha po nesčetné životy.

Člověk možná nevěří v existenci mnoha životů, ale určitě věří v existenci tohoto života a jasně vidí, že od raného dětství reaguje. Člověk také vidí, že kdykoli se děje něco nežádoucího nebo se neděje něco žádoucího, vzniká jako nevyhnutelný důsledek averze a rozrušení. Člověk se z toho musí dostat.

Následující tři jsou hlavní složky DHAMMY:

Morálka (sila)

První složkou Dhammy je morálka, tj. spravedlnost. Téměř všichni stoupenci různých sekt a nauk, které v té době převládaly, uznávali význam morálky.

Vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem se narodil a vyrůstal v ortodoxní hinduistické rodině. Starší mě učili lekci pěstování oddanosti Bohu. V modlitbě k Bohu, kterou nás učil učitel ve škole, jsme byli poučeni, abychom se k Němu modlili: „Přijmi nás do svého útočiště, učiň nás ctnostnými.“

Učitel v naší škole nás žádal, abychom se nedopustili žádného takového skutku tělem ani řečí, který by ublížil nebo poškodil nějakou bytost. Spáchání takového činu je špatné jednání a jeho nespáchání je správné jednání. Ve všech tradicích se lekce správného chování vyučuje již od dětství. Mohu tedy velmi dobře odvodit, že když se Buddhovi vyslanci Dhammy vydali na své cesty, aby šířili jeho učení, a poprvé požádali lidi, aby dodržovali mravní přikázání, nebyl proti tomu z žádné strany odpor. Tito vyslanci Dhammy je museli učit, že myšlenka na konání prospěšných či neprospěšných činů nejprve vzniká v mysli. Pak se projeví jako skutky řeči a těla. Nikdo z moudrých mužů nemusel mít potíže s přijetím této pravdy také. Aby člověk mohl žít ctnostným životem, musí se rozhodně vyhýbat páchání špatných skutků těla a řeči. I když je to velmi nutné, je velmi těžké osvobodit mysl od špatných skutků.

Pro obyčejného člověka té doby nemuselo být těžké pochopit, že mysl předchází všem jevům. Všechny jevy vycházejí z mysli. Nejvíce záleží na mysli, která je hlavní, a proto je vše stvořeno myslí – Mano-pubbangama dhamma, mano-settha, manomaya. Pro očištění sebe sama je nutné očistit mysl. Čin řeči nebo těla vykonaný s nečistou myslí je špatným skutkem, který škodí člověku a také druhým. Podobně čin vykonaný s čistou myslí je ctnostným činem, který prospívá člověku a také druhým. Když se mysl poskvrní, poskvrní se i jednání těla a řeči a jejich následky způsobují utrpení. Jak je řečeno –

„Manasa ce padutthena, bhasati va karoti va; Tato nam dukkhamanveti, cakkam’va vahato padam.“
– Jestliže s nečistou myslí někdo vykonává jakoukoli činnost řečí nebo tělem, pak takového člověka pronásleduje utrpení, jako vozembouch následuje nohu tažného zvířete. Podobně – je-li mysl čistá, stávají se přirozeně čistými i úkony těla a řeči a jejich výsledky vedou ke štěstí.

„Manasa ce pasannena, bhasati va karoti va; Tato nam sukhamanveti, chaya’va anapayini.“
– Jestliže s čistou myslí člověk vykonává jakýkoli čin řeči nebo těla, pak ho štěstí provází jako stín, který nikdy neodchází.

Když tito Buddhovi vyslanci učili lidi, jak se stát spravedlivými tím, že dosáhnou kontroly nad svou myslí, pak se jejich činy řeči a těla přirozeně stávaly ctnostnými. Stín, který nikdy neodchází.

Soustředění mysli (samádhi) –

Pro očištění jednání těla a řeči je nutné dosáhnout ovládnutí mysli. Když je mysl pod kontrolou, pak se jedině člověk může vyhnout páchání špatných skutků a má tendenci konat ctnostné činy. Pro dosažení soustředění mysli je nezbytnou podmínkou pozorování síly.

Většina tehdejších Indů přikládala dosažení kontroly nad myslí důležitost a přijala k tomu několik opatření, z nichž některá jsou stále rozšířená. Například – každý má své vlastní božstvo, boha nebo bohyni, které uctívá. Opakovaně recituje jeho/její jméno, aby se mu/jí zalíbilo a aby jeho/její mysl byla soustředěná. Tento způsob dosažení soustředění však není univerzální, nýbrž sektářský, protože jeho/její bůh nebo bohyně není všeobecně přijímána všemi.

Nezdá se, že by Buddhovi synové Dhammy vyvolávali rozpory tím, že by takovým přesvědčením lidí odporovali. Postupně se však v jejich myslích ustálila tato pravda, že osvobození člověka je v jeho vlastních rukou. Místo toho, aby soustředili mysl a očišťovali ji přijímáním podpory někoho jiného, museli si uvědomit, že jedinec je svým vlastním pánem, kdo jiný může být jeho pánem? Atta hi attano natho, ko hi natho paro siya. Museli si také uvědomit, že dosažení dobrého nebo špatného stavu je v rukou člověka. — Atta hi attano gati. Proto pro zlepšení svého stavu musí člověk vynaložit úsilí na své vlastní úrovni.“

Pro dosažení kontroly nad myslí jim vyslanci Dhammy ukázali univerzální cestu. ‚Stále pozorujte tok normálního dechu, který přirozeně přichází a odchází. Jakmile se mysl zatoulá, přiveďte ji zpět k uvědomování si dechu. S dechem by se nemělo opakovat žádné slovo, neměla by se s ním spojovat žádná imaginární víra. Když dech přirozeně přichází a odchází, prostě ho pozorujte takový, jaký je.“

Někteří lidé mohli přijmout tuto techniku sebedůvěry, zatímco mnozí mohli přikládat důležitost tradičnímu způsobu dosažení soustředění. Ti, kteří se místo tradičního způsobu uchýlili k sebedůvěře, se mohli obrátit k moudrosti (pañña).

Moudrost (pañña) –

Když se člověk upevní ve správném soustředění (samma samádhi) na základě normálního, přirozeného dechu, začne prožívat určitý pocit u vchodu do nosních dírek. Pak se začne šířit do celého těla. Pravda, kterou si člověk takto uvědomí, je výsledkem jeho vlastního úsilí. Nejedná se tedy o nepřímé poznání. Je to poznání získané na základě vlastní přímé zkušenosti. Proto se nazývá pradžňa (moudrost – přímé zkušenostní poznání).

Když člověk stále více pracoval na rozvoji soustředění, dospěl k poznání tří druhů moudrosti.

První je „slyšená moudrost“ (srutmayi Pañña), což je poznání získané tím, že člověk od někoho slyšel a s úctou to přijal.

Druhá je intelektuální moudrost (cintanamayi Pañña), která se získává přemýšlením nad tím, co člověk slyšel od druhých. Když to shledá logickým, přijme to. Tomu se říká intelektuální poznání získané na intelektuální úrovni rozjímáním. Obojí však není moudrost v pravém slova smyslu.

Třetí je „zkušenostní moudrost“ (Bhavanamayi Pañña). To je pravá moudrost, která je poznáním získaným na základě vlastní zkušenosti. Přijmout něco za pravdivé poté, co to slyšíme od druhých, není pravé poznání. Ani uvažování nad něčím nalezeným v knize jako nad logickým také není moudrostí. Správná moudrost je takové poznání, které vzniká na základě vlastní přímé zkušenosti. Není to nepřímé poznání, ale je to vlastní přímé poznání. Proto je to moudrost ve správném smyslu.

Další přednášky o Dhammě, které přednesl pan S. N. Goenka, naleznete zde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.