Cesta C. S. Lewise k víře

C. S. Lewis opustil v dětství křesťanskou víru a léta strávil jako odhodlaný ateista. Poté, co nakonec připustil, že Bůh existuje, Lewis podlehl a poklekl v modlitbě, aby se stal tím, co později popsal jako „nejsklíčenější a nejneochotnější konvertita v celé Anglii“.

Lewisova dlouhá cesta od víry a zpět k ní začala smrtí jeho matky na rakovinu, když byl ještě chlapec. Rozčarovaný z toho, že Bůh jeho matku neuzdravil, se Lewis vydal na cestu k plnohodnotnému racionalismu a ateismu.

Cesta zpět k víře byla zavalena překážkami, které Lewis kdysi považoval za nemožné překonat. Jeho konverze k pevnému křesťanství si vyžádala léta intelektuálního boje a přišla až poté, co se přesvědčil, že víra je rozumná.

Cesta C. S. Lewise, snad největšího obhájce víry dvacátého století, poskytuje dnešním křesťanům cenné poučení při sdílení evangelia s nevěřící generací.

Učení první: Důležitost rozumu a dobré teologie

Lewisovi hluboce vadilo zlo a utrpení ve světě, které neodpovídalo tomu, koho si představoval jako Boha.

Lewis časem dospěl k tomu, že zlo a utrpení vnímá jako argument proti ateismu a zároveň jako argument pro Boha a křesťanství. Utrpení bylo dilematem pro ateismus; pouze v křesťanství našel Lewis uspokojivé vysvětlení.

Mým argumentem proti Bohu bylo, že vesmír se zdál být tak krutý a nespravedlivý. Jenže jak jsem k té představě spravedlivého a nespravedlivého přišel? Člověk nenazve přímku křivou, pokud nemá nějakou představu o přímce. S čím jsem srovnával tento vesmír, když jsem ho nazval nespravedlivým? … A tak při samotném pokusu dokázat, že Bůh neexistuje – jinými slovy, že celá skutečnost je nesmyslná – jsem zjistil, že jsem nucen předpokládat, že jedna část skutečnosti – totiž moje představa spravedlnosti – je plná smyslu. V důsledku toho se ateismus ukazuje jako příliš jednoduchý. Pokud by celý vesmír neměl smysl, nikdy bychom neměli zjistit, že nemá smysl. (Mere Christianity, 45-46)

Lewis dospěl k poznání, že utrpení a bolest nejsou bez smyslu. Podobně jako Josef, který v Genesis 50,20 řekl svým bratrům, že Bůh použil jejich škodlivé činy k dobrému, Lewis napsal:

Bůh nám šeptá v našich rozkoších, mluví k našemu svědomí, ale křičí v našich bolestech: je to jeho megafon, který má probudit mrtvý svět. (Problém bolesti, 93).

Smutek vstoupil do Lewisova života znovu, když Joy Davidmanová, jeho žena, s níž žil pouhé tři roky, zemřela na rakovinu. Lewis musel čelit problému zármutku a nevyslyšené modlitby.

Přes tuto těžkou zkoušku se Lewis naučil, že modlitba není o přivolávání zázraků na požádání. Uvědomil si také, že Bůh vyslyšel jeho modlitby tím, že díky krátkému ústupu rakoviny dopřál jemu a jeho ženě více společného času.

Druhým intelektuálním kamenem úrazu byly pro Lewise paralelní mytologie, které se vyskytují v jiných náboženstvích, například pohanské příběhy o „umírajícím bohu“. Jako mladý ateista Lewis věřil, že křesťanský mýtus si může s historií splést jen neznalý člověk.

Lewis byl šokován, když slyšel, jak silný ateista T. D. Weldon připouští, že důkazy pro evangelia jsou skutečně docela dobré.

Krátce v roce 1926 seděl v mém pokoji nejtvrdší ze všech ateistů, které jsem kdy poznal… a poznamenal, že důkazy pro historicitu evangelií jsou překvapivě dobré. „Rumová záležitost… Všechny ty věci… o umírajícím Bohu. Rumová záležitost. Skoro to vypadá, jako by se to kdysi opravdu stalo.‘ … Kdyby on, cynik všech cyniků, nejtvrdší z tvrďáků, nebyl – jak bych to ještě řekl – ‚v bezpečí‘, kam bych se mohl obrátit? Nebylo tedy úniku? (Překvapen radostí, 224).

Po svém obrácení Lewis trval na tom, že mýty v jiných náboženstvích, které zastiňují křesťanský příběh, nejsou překvapivé, protože Bůh je zjevující Bůh.

Měli bychom tedy očekávat, že ve fantazii velkých pohanských učitelů a tvůrců mýtů najdeme nějaký záblesk onoho tématu, o němž věříme, že je samotnou zápletkou celého kosmického příběhu – tématu vtělení, smrti a znovuzrození… Není to rozdíl mezi lží a pravdou. Je to rozdíl mezi skutečnou událostí na jedné straně a matnými sny či předtuchami na straně druhé. (The Weight of Glory, 128-30).

Lewisovy zápasy ukazují, že nepochopení křesťanství může člověka od Krista odradit. Velká část Lewisova apologetického a evangelizačního díla, například Mere Christianity, prostě „rozbalovala“ pro masy jasnější obraz klasického křesťanství.

Chceme-li být účinnými evangelisty a apologety, musíme být dobrými teology.

Druhá lekce: Důležitost touhy a představivosti

Lewis často mluvil a psal o „radosti“, hluboké touze lidského srdce, kterou tento svět nemůže uspokojit, a předkládal ji jako důkaz Boha.

„Radost“ byla pro Lewise v dětství a dospívání opakovanou zkušeností a přicházela k němu prostřednictvím přírody, literatury nebo hudby. Lewis tvrdil, že tato touha je společná celému lidstvu.

Ateista Bertrand Russell psal o stejné touze.

Středem mého nitra je vždy a věčně strašná bolest – podivná divoká bolest – hledání něčeho, co přesahuje to, co svět obsahuje – něčeho proměněného a nekonečného . . . Nenacházím to, nemyslím si, že to lze najít – ale láska k tomu je můj život. (Bertrand Russell, 1916, Dopis Constance Mallesonové, Autobiografie Bertranda Russella).

Lewis předložil argumenty pro Boha, když tvrdil, že každé přirozené, vrozené touze odpovídá nějaký reálný objekt, který může tuto touhu naplnit. Protože lidé touží po něčem, co tento svět nemůže uspokojit, existuje něco mimo tento pozemský svět, co je může uspokojit – Bůh.

Lewis se touto základní lidskou touhou zabýval alegoricky v knize The Pilgrim’s Regress, autobiograficky v knize Surprised by Joy, rozumově v Mere Christianity a v kázání v The Weight of Glory.

Pokud v sobě nacházím touhu, kterou žádná zkušenost v tomto světě nemůže uspokojit, nejpravděpodobnější vysvětlení je, že jsem byl stvořen pro jiný svět. (Mere Christianity, 120).

Křesťané musí představovat víru jako naplnění našich nejhlubších tužeb. Příliš často prezentujeme křesťanství pouze jako filozofický systém nebo jako závěr řetězce závěrů učiněných na základě Písma, ale spása, kterou nám Písmo slibuje, se vztahuje na celého člověka.

Třetí lekce:

Lewis nebyl získán pro křesťanství přes noc. Křesťanští přátelé jako J. R. R. Tolkien, Hugo Dyson, Owen Barfield a další věrně a trpělivě kráčeli vedle Lewise, když mu pomáhali vyřešit jeho četné pochybnosti o křesťanství.

Lewis poznal, že Bůh nás osobně vyhledává a klade na nás nároky. Máme osobního Boha, který nás individuálně vyzývá k osobní odpovědi na evangelium.

Přátelství je při předávání evangelia neocenitelné. Lewis shledal svá přátelství s křesťany před příchodem ke Kristu hluboce uspokojující, protože měli společné zájmy na mnoha úrovních.

Kdo ve vašem životě potřebuje poznat Ježíše jako Pána?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.